Měl jsem možná štěstí, že jsem se během kariéry nepotkal s nikým, kdo by mi vyloženě nesedl, ohlíží se Lukáš Sáblík za životní etapou profesionálního hokejisty

Dres A-týmu Dukly Jihlava poprvé oblékl v sezoně 1994/1995. Tehdy ještě někteří jeho spoluhráči z jihlavského postupového týmu baráže 2017 nebyli na světě. V jihlavském kádru vydržel devět po sobě jdoucích let, přičemž během ročníku 1997/1998 si odskočil na krátké devítizápasové zlínské intermezzo. Toliko první část jihlavské kariéry Lukáše Sáblíka, jenž se snažil se svými spoluhráči vrátit Duklu po sestupu v roce 1999 zpět do extraligy. Hned v dalším ročníku nebyl až tak daleko. Jihlava hrála baráž, ve které však nestačila na Vítkovice.

V sezoně 2003/2004, která nakonec byla pro Duklu postupovou, již červenožlutý dres neoblékl. Zamířil totiž k německým hranicím, směr Karlovy Vary a zejména Ústí nad Labem. V ústeckém Slovanu se stal gólmanskou hvězdou první ligy a dodnes drží rekord v počtu nul během základní části této soutěže. Střelce soupeře dokázal během ročníku 2004/2005 vymazat hned jedenáctkrát. Následně přišla štace, na kterou po Dukle vzpomíná nejraději. Roky 2006 – 2011 strávil v Karlových Varech, kde postupně pomohl k stříbrným medailím (2008) a hlavně extraligovému titulu hned o rok později. „Když pominu Jihlavu, která je moje mateřská, tak musím zmínit Karlovy Vary. Hrál jsem tam extraligu a byl jsem tam nejdéle. Pomalu šest roků. Na všechny štace vzpomínám rád, ale kdybych měl vybrat, tak kromě Jihlavy, která by byla asi na prvním místě, bych zmínil Karlovy Vary,“ sděluje přesvědčivě Lukáš Sáblík.

Lukáš Sáblík v dresu HC Energie Karlovy Vary, se kterou získal extraligové stříbro a zlato. V závěru kariéry byl na opačné straně barikády, když se jeho mateřská Dukla utkala dvakrát v baráži právě proti Energii. Na druhý pokus se Jihlavě podařilo postoupit. Foto: www.hokejkv.cz

A ihned nechává nahlédnout pod pokličku, jak se v roce 2009 slavil jediný a zatím poslední titul Energie. Mnohé jeho odpověď překvapí. „Titul jsme samozřejmě oslavili, ale bouřlivější to bylo rok předtím. Také jsme hráli finále, také se Slavií, a ač jsme skončili druzí, byli oslavy spontánnější. Tehdy byl v Karlových Varech vůbec první nějaký úspěch a rovnou takový, byť jsme dosáhli „jen“ na stříbrnou medaili. Pro nás to bylo něco neskutečného, takže oslavy možná byly bouřlivější než následující rok, kdy se vyhrála zlatá. Tu jsme také oslavili, ve vší počestnosti,“ usmívá se vždy dobře naložený gólman.

Právě jeho povaha dost možná zapříčinila to, že během celé své dlouhé hráčské kariéry neměl „tu čest“ s žádným spoluhráčem, se kterým by si nepadl do oka. „Nejsem konfliktní typ nebo si to o sobě myslím. Vždycky jsem s každým vyšel a na všechny vzpomínám velice rád. Nepotkal jsem se s nikým, kdo by mi vyloženě nesedl. Na to jsem měl možná štěstí,“ vzpomíná na všechny své parťáky. „Potkal jsem strašně moc spoluhráčů. V kabině jsem měl blízko ke všem klukům, ale samozřejmě blíže ke gólmanům. Všichni kluci, co prošli Duklou po mém návratu do Jihlavy, byli suproví. Třeba nedávný kolega David Rittich (Tento jihlavský gólman-odchovanec byl přítomen celou dobu natáčení videorozhovoru s Lukášem Sáblíkem a několikrát na něj zpoza kamery dělal různé úsměvné pózy – pozn. aut.). V Karlových Varech jsme měli super pracovitý tým a parádní partu. Díky tomu se udělala dvě finále a jedno se vyhrálo. Na kluky z Energie vzpomínám velice rád, na kolegu Lukáše Mensatora. Ale těžko některého vyzdvihovat,“ hlásí gólman, jenž byl v sezoně 2016/2017 nominován redakcí hokej.cz do ankety Sympaťák WSM Ligy pro svůj přístup k hokeji.

Ten jeho je skutečně profesionální a ukázkový. V ročníku 2015/2016 se do brankoviště dostal až v závěru extraligové baráže, o rok později sledoval snažení svých spoluhráčů z civilu. V obou případech udával o generaci mladším gólmanským kolegům (Jakubu Škarkovi a Davidu Honzíkovi, kterého v další sezoně nahradil Miroslav Svoboda) cenné zkušenosti. „Doufám, že jsem působil jako jejich takový starší brácha. Abych je opravoval nebo káral, že tohle a tohle dělají špatně, to vůbec ne. Spíše to fungovalo obráceně. Když přišli a na něco se zeptali, poradil jsem jim. A doufám, že dobře. Většinou se ptal Kuba Škarek, vedle kterého jsem v rohu kabiny seděl a měl jsem k němu nejblíže,“ prozrazuje, jak spolupracoval se svými parťáky z branky.

Autoři videa: Tomáš Lysý, Zdeněk Drla

Spolupráce šlapala na výbornou. I za pomocí různých legračních momentů. Gólmani na sobě nenechali nit suchou, samozřejmě jen v dobrém. „Celé ty čtyři roky po mém návratu do Dukly si mě kluci dobírali. Pořád byly srandičky a já jsem jim je vracel. Nic nebylo přes čáru, fakt šlo o legraci, co v kabině normálně je. Ale nejen ze strany gólmanů, měli jsme v kabině jiné specialisty, kteří si dělali srandu z čehokoliv na můj účet. V poslední době jsem byl hromosvodem těchto věcí, ale nevadilo mi to. Bylo to fakt super, že jsem mohl s kluky být v jedné kabině,“ moc rád vzpomíná na svůj návrat do srdce Vysočiny.

Legendou se stala sázka týkající se počtu diváků na dané mistrovské utkání. Jakub Škarek jí vymyslel, dobrá kopa Lukáš Sáblík samozřejmě neváhal a zapojil se. Oba aktéři tipovali návštěvu na konkrétním mistrovském utkání. Kdo byl svým tipem blíže, tak vyhrál a druhý musel splnit předmět sázky – jíst v gólmanské masce. „Pamatuji si to. Seděl jsem na střídačce a Kuba chytal. Hlasatel oznámil počet diváků v zápase, ale už nevím přesné číslo. Hra byla na druhé straně, Kuba se na mě otočil a zakroutil hlavou. Bylo jasné, že prohrál,“ směje se Lukáš Sáblík a poté na svého mladšího kamaráda ještě vymyslel, že poobědvá v masce v jídelně na škole, do které Jakub Škarek chodí – reportáž zde.

Během posledního soutěžního ročníku své kariéry sice Lukáš Sáblík nenastoupil k mistrovskému utkání, účastnil se však dvou exhibicí. Nejprve k výročí sedmdesáti let ledního hokeje v Ústí nad Labem. Tedy v působišti, kde stanovil rekord nul během základní části první ligy. Den po postupu Dukly do extraligy v sobotu 22. dubna 2017 oblékl gólmanskou výstroj při exhibičním klání starých gard Benešov - Dukla Jihlava. Foto: www.sportyusti.cz

Poslední zápas Lukáše Sáblíka za Duklu měl vítězný konec. Celý soutěžní ročník 2015/2016 kryl záda Jakubu Škarkovi a Davidu Honzíkovi. Jihlava se nakonec dostala až do prolínací soutěžte o extraligu, ve které nemohl druhý jmenovaný nastoupit. Zkušený gólman nastoupil v osmém, devátém a poté desátém barážovém kole, naposled vychytal výhru Jihlavy nad Slavií 4:1. „V baráži 2016 jsem šel do brány jen kvůli tomu, že Kuba Škarek už byl unavený a na něj jako šestnáctiletého kluka toho bylo opravdu hodně. V další sezoně jsem počítal s tím, že může nastat situace, že se nedostanu do branky,“ vybavuje si své myšlenky před ročníkem 2016/2017. „Tehdy nebylo úplně jasné, kdo ke Kubovi přijde a jak to bude dále (ve hře totiž byla i možnost, že se Miroslav Svoboda v lednu 2017 vrátí zpět do Třince – pozn. aut.). Počítal jsem s tím, že to pro mě bude poslední sezona. Byl jsem takový sichr. Ale kluci chytali a zaplaťpánbůh, že tomu tak bylo, protože chytali výborně.“

V postupovém ročníku 2016/2017 tak byl několikrát veden v zápise o utkání jako gólman číslo dvě. Do brankoviště se v soutěžním zápasu nedostal ani jednou. „Změnou letní přípravy před touto sezonou se trošku změnily i tréninky na ledě. Zkrátily se a byly intenzivnější. Chytal Kuba s Mírou a na mě už tolik prostoru na tréninku nebylo. Kdybych měl jít do brány, potřeboval jsem se cítit dobře, být připravený a být v podobném tréninku jako oni. Tady ten prostor nebyl, play-off a baráž jsou náročné soutěže, hrají se ob den. Proto jsem toho tolik nelitoval, že se do branky nedostanu,“ hlásí přesvědčivě a vzápětí své věty sympaticky doplňuje. „Nebo líto to trošku bylo, ale nejsem člověk, který potřebuje končit s nějakými ovacemi. Odešel jsem v klidu, potichu a jsem spokojený.“ Přičemž skromný zůstává i nadále, jelikož si myslí, že kvůli jeho konci kariéry není třeba dělat nějakou rozlučku. „Nejsem na to typ, abych si něco takového domlouval. Nepotřebuju to, zápasů a hokejové atmosféry jsem si užil dost. Když by nějaká exhibice byla, určitě bych se nějakému srandamači nebránil. Ale kvůli mně to rozhodně není potřeba dělat.“

Poslední trénink Lukáše Sáblíka (nahoře uprostřed v šedém dresu) s A-týmem Dukly Jihlava - den po postupu do extraligy 2017. Foto: Ladislav Jonák

Plynule tak přechází z kariéry hráčské do trenérského řemesla, na které se již nějaký čas připravuje. V Ledči nad Sázavou pomáhal tamním gólmanům. „Požádal mě o to kamarád, se kterým jsem se seznámil na škole, kde jsem si dělal trenérskou licenci. Jestli bych měl zájem něco ukázat gólmanům v Ledči, protože jim tam nikdo nejezdí. Vzal jsem to i kvůli sobě, abych měl praxi a začal něco dělat tímto směrem, trénováním. Jezdil jsem tam tři roky jednou v týdnu. Tady v Jihlavě jsem docházel jednou týdně na brankářské tréninky, pokud nebyl zápas. Trošku jsem se tomu po očku věnoval,“ hlásí Lukáš Sáblík s tím, že nyní bude trénovat gólmany Dukly v žákovských kategoriích a připojí se k B-týmu mladšího dorostu jako asistent trenéra Marka Melenovského, svého bývalého spoluhráče z Dukly a Energie. „Rozdělení u brankářů se může ještě změnit, ale takhle je to předběžně domluvené. Uvidíme, co nadcházející sezona přinese,“ vzhlíží Lukáš Sáblík k ročníku 2016/2017.

Celé dlouhé povídání zakončuje gólmanská osobnost sympaticky, tak jak je mu vlastní. A to odpovědí na dotaz, zda má ve svých dětech pokračovatele hokejového řemesla. „Zaplaťpánbůh není, protože dcera dělá atletiku a doufám, že do gólmanské výstroje nevleze,“ směje se Lukáš Sáblík. „Pokračovatel není a já jsem možná i rád. Ten pocit, že člověk musí ze synátora vychovat nějakého super hokejistu... S tím bych asi nechtěl pracovat a jsem toho ušetřený.“

Foto: Ladislav Jonák

Sdílejte článek