Rozpis ledu
Živé vysílání
Dobře, tak začneme. Co vás v Americe nadchlo nejvíc?
Tam je úplně jiný život. Přístup lidí ke všemu, nejenom k hokeji. Možná je to proto, že jsem se pohyboval v trochu jiné společnosti, ale vesměs tam všichni byli přátelští a vstřícní. Naopak třeba se závistí jsem se za celou dobu nesetkal.
To zní skoro jako reklama nějaké cestovní kanceláře...
(usmívá se) Ne, opravdu to bylo skvělý. Kdo tam nebyl, tak mi asi jen těžko uvěří. Prostě bych každému doporučil, aby se tam zajel podívat.
Vy jste se asi hlavně točil kolem hokeje, ukázal vám bratr zázemí Coyotes?
Určitě, vzal mě do kabiny, která byla nádherná. Sice bych možná řekl, že my v Jihlavě máme malinko větší, ale oni jí zase měli pochopitelně lépe vybavenou – bylo v ní obrovské množství rotopedů a podobných věcí.
Představil vás spoluhráčům?
Seznámil mě třeba s Shanem Doanem, který byl kapitánem Kanady na letošním mistrovství světa. Choval se ke mně naprosto skvěle, byl přátelský, hned mi podal ruku a dobu si se mnou povídal. Fakt ohromný zážitek.
A co s hlavním koučem Phoenixu Waynem Gretzkym, s tím jste taky prohodil pár slov?
Kdepak, jenom jsem ho viděl na tréninku. Nemluvili jsme spolu. (směje se)
Třeba příště. Na kolika zápasech jste se byl během své návštěvy podívat?
Čtyři jsem viděl přímo na stadionu a čtyři v televizi, když hrál Phoenix venku. Musím přiznat, že po prvním utkání jsem si říkal, že to snad ani nemůže být NHL. Prostě nic moc. Ale pak se ten rozdíl oproti české extralize ukázal naplno.
V čem konkrétně?
Od nejmladšího hráče po kapitána tam všichni makají na maximum. I za rozhodnutého stavu chodí do soubojů a padají po hlavách do střel. V nasazení je jednoznačně největší rozdíl.
Ale třeba o fanoušcích v Americe se říká, že hokeji vůbec nerozumějí...
Je fakt, že v Americe berou lidi hokej spíš jako kulturu. Třeba co se týká Phoenixu, tak ten má stadion pro nějakých dvacet tisíc lidí a chodí jich tam jen o něco málo víc než polovina. I když třeba na Toronto bylo plno, jenomže pět tisíc z nich fandilo hostům.
A jakou jste měl bilanci? Přinesl jste bratrovi štěstí, nebo spíš smůlu?
Myslím, že brácha dal za tu dobu asi jeden gól a možná tři nahrávky. Jinak to bylo pestré, několik porážek i vítězství. (usmívá se)
Tréninky se nějak výrazně lišily od zdejších poměrů?
No zase hlavně v přístupu. Do konce sezony jim chybělo odehrát pár zápasů, přičemž bylo jasné, že do vyřazovací části nepostoupí. Jenomže z toho tréninku to nebylo absolutně poznat. Nevěřil jsem vlastním očím – kluci stříleli a makali, jako by je čekala rozhodující série o celkové vítězství.
Neměl jste chuť si s nimi zatrénovat?
(usmívá se) To je jasný, že měl. Ale musel jsem být rozumný.
Třeba by vás tam bratr Martin nějak propašoval...
To ne, to bylo a je nereálný.
Váš sourozenec je mladší o rok?
Přesně o 364 dnů. (směje se)
A s hokejem jste začínali stejně?
Já v pěti a on snad až někdy v šesti. Myslím, že já už bruslil tři roky, když on se taky pustil do hokeje.
Poslouchá vás jako mladší brácha?
No jak v čem. Třeba do hokeje si mu nedovolím kecat, protože vím, že by na mě stejně nedal. Ale v těch ostatních věcech, jako je třeba kultura, tak tam jo. Snažím se mu říct, co je dobrý, co by měl poslouchat nebo sledovat. (směje se)
V minulých sezonách vám dal občas nějaké hokejky, letos jste si jich také pár přivezl?
Jo, nějaké mi nechal, ale ty spíš rozdám. Budu hrát s těma, se kterejma jsem loni končil, abych si konečně zvykl na jeden typ.
A ještě jednou k vašemu bratrovi. Ten se letos prosadil do sestavy českého týmu na světový šampionát. Sledoval jste jeho výkony?
Samozřejmě, i když třeba noční zápasy jsem moc neviděl. Tréninky s Duklou jsou totiž dost náročný, takže padne desátá hodina a mně se zavírají oči. (směje se) Každopádně jsem mu ale moc fandil.
Sdílejte článek
