Hokejová legenda Jan Klapáč slaví osmdesátiny

27.02.2021 / Vladimír Šťastný

Bývalý hokejista klubu HC Dukla Jihlava Jan Klapáč slaví dnes 27. února významné životní jubileum – osmdesáté narozeniny. Výtečný útočník šedesátých a sedmdesátých let minulého století prožil svou seniorskou hokejovou kariéru pouze v jenom klubu, a tím byla Dukla Jihlava.

Na vojnu na Vysočinu přišel po maturitě v roce 1960 ze Slavie Karlovy Vary, kde prožil mládežnická hokejová léta. Od roku 1960 působil v Dukle Jihlava až do skončení aktivní hráčské kariéry v roce 1975. Společně s Jaroslavem a Jiřím Holíkovými vytvořili kompaktní útočnou trojici, která po dlouhé roky patřila k pilířům Dukly. Spolu si v jedné útočné formaci zahráli i v reprezentačním dresu.

Pravé křídlo Dukly odehrálo v Jihlavě celkem 542 utkání, v nich vstřelil Jan Klapáč úctyhodných 354 gólů, v roce 1966 se stal i králem ligových střelců, když překonal soupeřovy gólmany v jedenačtyřiceti případech. V reprezentačním dresu tehdejší Československé socialistické republiky odehrál Jan Klapáč 110 utkání a vstřelil v nich devatenáct gólů.

Jan Klapáč, pražský rodák, je mimo jiné mistrem světa a Evropy z roku 1972, stříbrný z olympijských her v roce 1968 a v neposlední řadě sedminásobný mistr republiky. Je členem Klubu hokejových střelců (410 gólů) a v květnu 2010 byl uveden do síně Slávy českého hokeje. Po skončení hokejové kariéry žil v Praze a byl činovníkem v armádním sportu. Jeho dcera Zuzana je manželkou známého zpěváka a skladatele Janka Ledeckého. Jejich dcera Ester, vnučka Jana Klapáče, se věnuje snowboardingu a alpskému lyžování. Je dvojnásobnou olympijskou vítězkou a dvojnásobnou mistryní světa ve zmíněných sportovních odvětvích.

Jan Klapáč si den před svým krásným životním jubileem našel čas i na redakci webu hcdukla.cz a poskytl nám rozhovor, jehož plný přepis Vám přinášíme. Pane Klapáči, děkujeme za Váš čas!

Když se ohlédnete za svým hokejovým a následně i soukromým životem, zjistíte, že to uteklo hodně rychle, nemám pravdu?
Je to tak, vše strašně rychle uběhlo. Dnes už mám samozřejmě i jiné priority, než byl sport, asi jako každý starší člověk. Na Jihlavu však mám velice hezké vzpomínky. Na hokej, na kamarády, přátele, na jihlavské publikum, bylo to všechno úžasné.

Jste ještě v kontaktu s vašimi spoluhráči z Dukly?
Samozřejmě, s hráči mé generace se občas vídáme na nějakých akcích. S Jirkou Holíkem, Honzou Suchým, Láďou Šmídem. Občas mluvím s Béďou Ščerbanem o dění v jihlavském hokeji. Dobrou zprávou je, že se bude stavět nový stadion.

Takže sledujete dění v současné Dukle.
Ano, hodně mě potěšilo, že v této nelehké době, kdy se nehrálo, šli hokejisté, když nebylo na výplaty, na brigády. To dává dohromady partu a je to jenom ku prospěchu věci. To ukázalo, jaký mají hokejisté vztah ke klubu i k Jihlavě. To se muselo lidem líbit a myslím, že lidé jim to vrátí a budou jim fandit ještě více.

Mluvíte o partě, vy jste taky museli být v Dukle dobrá parta. Dokázali jste sedmkrát vyhrát mistrovský titul, z toho šestkrát v řadě.
To je sice pravda, ale to je minulost. Dnes se vás nikdo neptá na to, co jste byl, co jste dokázal. Dnes je to o něčem jiném. Samozřejmě jsme ovšem rádi, že jsme něco takového dokázali a věřím, že dnešní hokejisté v tom budou pokračovat.

Vy se ovšem můžete pochlubit kompletní sbírkou medailí z mistrovství světa, to taky každý nemá.
To je pravda, mám jedno zlato, tři stříbra a tři bronzové medaile. V té době, kdy jsme tyto medaile získali to bylo cenné, protože šlo o nadvládu ruských hokejistů.

Loni na jaře, když byly hokejové soutěže ukončeny, Česká televize hodně vysílala záznamy dobových hokejů z archívu. Sledoval jste tyto pořady, naskočily vám i vzpomínky na tu dobu?
Nějaké záznamy hokejů jsem viděl, ale zarazilo mě, že právě z roku 1972, kdy jsme získali titul mistrů světa v Praze, mnoho záznamů nebylo. Je škoda, že nebyla zachycena atmosféra okolo tohoto mistrovství. To bylo skvělé. Titul jsme získali skoro po dvaceti letech a hokejová veřejnost v té době šampionátem žila. Byla to hezká doba, úžasná atmosféra ve sportovní hale, a to tam zrovna nebylo dostatečně vidět. Ale je to asi i tím, že později přišly další výraznější úspěch československého a českého hokeje.

Medailemi z mistrovství světa výčet vašich úspěchů nekončí. Máte přece medaile i z olympijských her, a to také nemá každý.
Ano, mám jednu stříbrnou a jednu bronzovou medaili z olympiád. Je to úžasný výsledek, ale je to jako s ostatníma medailemi. Jsou doma založeny v šuplíku a vše je jen historie.

Vrátím se nyní k působení v Jihlavské Dukle. Když jste do Jihlavy v roce 1960 přišel z Karlových varů, musela to pro vás být velká změna, že?
Byla, nicméně do Jihlavy jsem šel rád. Bylo jasné, že se tam pro mne rýsuje určitá perspektiva, byl zde určitý systém tréninkového procesu. Bylo jasné, že pokud budeme pod dobrým trenérským vedením, a to bylo díky Jardovi Pittnerovi a později i Standovi Neveselém zaručeno, nemůže to dopadnou špatně. Oni promítli do tréninků i vědeckost, byli jsme v tomto ohledu první v republice, a to se promítlo i ve výslednosti. Na Karlovy Vary, kde jsem začínal však taky vzpomínám v dobrém a dodnes sleduji karlovarský hokej.

Našel jsem si o vás i informaci, že jste byl v mládí velice dobrým cyklistou, vyhrál jste několik republikových závodů v dorosteneckém věku. Jak moc chybělo k tomu, aby z vás byl místo hokejisty třeba cyklistický reprezentant?
Máte pravdu, já jsem v dorosteneckém věku prohrál vlastně jenom jeden závod, a to, jak se říká o galusku (smích). Ale je pravda, že mě více zaujal ten kolektivní sport, byla tam legrace a dobrá parta, v týmu byli vynikající starší hráči, kteří mě k hokeji přitáhli. Cyklistika je samotářský sport, kdy bojujete vlastně sám se sebou. Cyklistiku však sleduji dodnes. Mám rád přenosy s Tour de France a Giro dItalia. Komentátoři tam předvádí vynikající práci a je to moc zajímavé sledovat. Sami cyklisté tam zažívají ohromnou dřinu a ta z nich dělá charakterové lidi. Naše republika má jen málo dobrých cyklistů, ale ti dokáží vybojovat vrcholné medaile.

Nedá mi, abych v tomto nepokračoval. Česká republika má velice málo dobrých cyklistů, ale jenom jednu Ester Ledeckou, vaší vnučku, dvojnásobnou olympijskou vítězku ve dvou zcela odlišných disciplínách. To je naprosto nevídaný úkaz vychovat v českých podmínkách takovou lyžařku a snowboardistku.
Víte, o na je to především její zásluha, tím přístupem, který prokazuje, tou tréninkovou morálkou a vůlí a samozřejmě rodičů, kteří se jí věnují. Dnes je sport zcela jinde, než byl dříve. My jsme měli určité vzory, kterým jsme se chtěli přiblížit. Dnes se všude prezentují pouze peníze, takže těžko můžete dnešní mládež motivovat na vzory. A taky je málo pedagogického vedení, které by se mládeži věnovalo. Dnes již nikdo nic zadarmo neudělá, a hlavně děti ze sportu nemají radost. Děti musí sami chtít něco dokázat, teprve potom to k něčemu je. Když je rodiče a trenéři do sportu nutí, tak to nemá cenu.

Ester po nedávných závodech uvedla, že při slalomu do kombinace byla úplně zledovatělá trať a že zalitovala toho, že s vámi více netrénovala na ledě na zimáku.
Ale ona jako malá trénovala hokej, když si na to vzpomenu, tak jezdila v krasobruslařských bruslích a klukům vůbec nepůjčila puk (smích). Byla rychlejší než oni a třeba i na letní a suché přípravě ji trenér dával klukům za vzor.

Pane Klapáči, dovolte mi na závěr, abych vám jménem svým i celé organizace Dukla Jihlava popřál k osmdesátinám všechno nejlepší, hlavně hodně zdraví a štěstí do dalších let a za deset let, při vašich devadesátinách, budeme v rozhovoru pokračovat.
Děkuji vám. Pozdravujte prosím vás všechny jihlavské příznivce, ať drží hokejistům Dukly palce. Hokejistům přeji dobré sportovní výsledky, ať jsou zdraví, ať se jim daří a ať se podaří postavit nový zimní stadion. Jihlava si to určitě zaslouží.

Pane Klapáči, ještě jednou za celou Duklu Jihlava i za všechny fanoušky Dukly přejeme všechno nejlepší, hlavně pevné zdraví a spoustu krásných životních chvil