Petr Buzek: Nemáme se za co stydět!

17.03.2008 / Jakub Mezlík

V prosinci se Petr Buzek postavil na střídačku jihlavských juniorů. Po boku Petra Svobody nejprve dostal několik tvrdých lekcí v podobě vysokých porážek a nezdarů, trenérské duo ovšem krok za krokem postupně dokázalo vybičovat jihlavské mladíky k lepším výkonům a zejména v play-out byla Dukla v juniorské extralize konečně důstojným soupeřem. Přes naprosto jednoznačný sestup se bývalý obránce snaží hledat zejména pozitiva právě ze závěru sezony.

Foto: Deník/Josef Němec

K juniorskému týmu jste se připojil až v prosinci, kdy se už tým zmítal v krizi a sestup se zdál být nevyhnutelný. Jaká byla z vašeho pohledu letošní sezona?
Jak říkáte, už když jsem k juniorce nastoupil, bylo více méně rozhodnuté, že nás tento nemilý osud potká. Ale myslím si, že se nemáme s Peťou Svobodou za co stydět, že jsme odvedli dobrou práci. Kluci začali makat, na konci sezony v posledních deseti dvanácti utkáních jsme uhrávali body a myslím si, že se to zvedlo. Ať si klidně někdo říká, že jsme hráli s horšíma mužstvama, která bojovali o sestup, tak já si myslím, že to zase tak špatné týmy nebyly a my jsme s nima dokázali odehrát vyrovnaná utkání.

Co jste kladli hráčům na srdce, abyste vylepšili jejich herní projev?
Apelovali jsme na ně, aby zjednodušili hru, beci aby dávali rychle puky, nevymýšleli žádné krosové přihrávky jako předtím, kdy pořád chtěli někoho objíždět, soupeř jim to pak akorát vypíchl a jel sám na branku. Dali jsme tomu trochu systém, snažili jsme se, aby kluci dobře pokrývali střední pásmo, hodně jsme cvičili situace jeden na jednoho, dva na dva, a i když to pořád není optimální, tak si myslím, že se to trošku zvedlo, a že už se tolik nestává, že máme čtyři hráče v rohu a soupeř sám doráží do prázdné branky. Kluci začali bojovat, a i když bylo rozhodnuté, že sestoupíme, padali do střel a snažili se. Myslím si, že se to trochu pohnulo dopředu.

Když jste nastoupil, často jste si společně s vaším kolegou Svobodou stěžovali, že kluci mají špatný přístup, nemakají a je jim to jedno. Jak jste se je snažili změnit v tomto ohledu?
Začíná to už na tréninku, každou střelou, přihrávkou, doražením, a to se pak přenese do utkání. Je potřeba tyto situace s nimi rozebírat, říkat, co udělali správně a co špatně, mluvit s nimi, motivovat je. Někdy je potřeba je samozřejmě i seřvat. A myslím si, že se to povedlo. Ke konci sezony na nich bylo vidět, že se snaží a bojují.

Příští rok čeká jihlavské juniory pouze 1. liga. Myslíte si, že zde bude dostatečně silný kádr, aby se povedl okamžitý návrat do nejvyšší soutěže?
Byl bych strašně rád, kdyby se to klukům povedlo, ale tohle vůbec nezáleží na mně, protože nikdo pořádně neví, kdo bude trénovat juniorku, jestli nějací hráči odejdou či přijdou. To všechno záleží na vedení a na to je teď strašně brzy. Ale určitě bych si přál, aby se kádr doplnil, protože dorostence, kteří přechází do juniorky, máme dobré, a aby se vybojoval postup. Ale je to zatím jen moje přání.

Trenérské složení pro příští rok tedy ještě nebylo předmětem jednání?
Ne. Ještě vůbec není nic jasné, všechno nyní záleží na občanském sdružení a na Béďovi Ščerbanovi, jak se rozhodnou a koho obsadí.

A vy osobně byste měl zájem u juniorky zůstat?
Určitě bych zájem měl, ale záleží s kým, jak a za jakých podmínek. Samozřejmě, když mě někdo osloví, tak to s ním rád proberu a snad se domluvíme na nějaké spolupráci.