Maskotův deník, díl třináctý: Prokletí jsme zase nezlomili

V sobotu jsem se třeba v poslední třetině derby tak usilovně modlil, abychom aspoň vyrovnali, že jsem se skoro nepoznával. Jo, jak by řekla moje rysí babča: „Neměl bys to s tím fandovstvím tak přehánět, nebo ti to zůstane a neoženíš se. Neznám moc těch, které by doma snesly fanatika.“

Už dávno jsem pochopil, že vysvětlovat babče rozdíl mezi fandovstvím a fanatismem, nemá cenu. Ona totiž dost často kouká na televizi a tam, jak všichni moc dobře víme, občas ukazují všelijaké „sportovní příznivce“. Takže je jasné, že by mi stejně nevěřila.

ČTYŘICET MINUT BÍDY

No ale zpátky k derby. Když jsem si před zápasem přečetl pozvánky snad ve všech regionálních médiích, nabyl jsem dojmu, že nic jiného, než dramatickou bitvu plnou pohledného hokeje, nasazení, bojovnosti, přesných přihrávek, skvělých úniků a bravurních zákroků brankařů, čekat nemám. Ó jak může být někdy realita krutá...

Úvodních čtyřicet minut bych viděl asi takhle. První třetina? Děkuji už raději nikdy, zdraví má i rys jenom jedno. Druhá? Trocha parodie nikoho nezabije, ale předvádět podobný žánr na zimáku je dost netradiční. Nebo to můžu vzít zkrátka a říct rovnou, že jsem byl hodně, hodně nespokojený.

Možná bych použil i ostřejší slovo, ale naštěstí jsem se od babičky mnohému naučil. Odmalička mi například vtloukala do hlavy, že vrcholem diplomacie je poslat člověka do pr..háje takovým způsobem, aby se tam těšil. Pravda, vyladěno to ještě úplně nemám, ale snažím se.

JEDEN GÓL NESTAČIL

Třetí třetina a konečně hokej. Já vážně nechápu, proč se tohle na Horáckém zimním stadionu nepouští častěji. Naši kluci zabrali a v početní výhodě snížili. Jak jsem se později na tiskovce dozvěděl od trenéra hostů, tak prý ve dvojnásobné přesilovce museli. Nevím, jestli je to někde dané rozkazem, ale je to možné. Nehádám se.

Bohužel víc gólů už jsme rivalům z Brodu nedali, taky proto, že Jarda Suchan chytal opravdu výborně. No nedá se nic dělat, prokletí prostě trvá dál. Třeba se ale letos ještě dočkáme. Záleží jak na tom budeme s pozicí sudá – lichá. Málo platné, derby má svoje kouzlo. Už jen těch emocí kolem. Tak například očekávání, ironie, hecování, naděje...

A pokud máte trochu bujné fantazie, můžete v něm vidět i intriky. Někdy prý k tomu úplně stačí pustit si rádio. Já to teda zkusil, ale v té naší předpotopní bedně jsem naladil jenom nějakou Vltavu a o Dukle či Rebelech tam nepadlo ani slovo. Přísahám!

HURÁ DO RONDA NA MODROBÍLÉ PEKLO

Tak a to je asi všechno, co jsem vám chtěl o sobotním derby vypovědět. Teď už nás čeká další poměrně emotivní bitva - s brněnskou Kometou. Přestože jsem v jádru optimista, v tomto případě sám sebe považuji spíš za skeptika. Ani nevíte, jak moc rád bych se mýlil, ale... Snad leda, kdybychom měli nějaké ty žoldáky, kteří by nám pomohli v Brně vyhrát.

(Jen tak mezi námi, já teda úplně nevím, o koho přesně jde, ale v sobotu jsem o nich u nás na zimáku něco zaslechl, takže pokud by to mělo fungovat, jsem jednoznačně pro žoldáky)

Každopádně uvažuju, že bych se jel do Ronda mrknout, nasát trochu té skvělé hokejové atmosféry a pobavit se. Zažít modrobílé peklo v domácím podání. A ačkoliv mě asi nebude v té ohromné vřavě moc slyšet, budu fandit naší Dukle z plných plic. Doufám, že mě v tom nenecháte samotného.

Mějte se, příště už snad budu moct zase psát o našem úspěchu. Váš maskot Fanda.

Sdílejte článek