První gólman Dukly Miloš Podhorský slaví osmdesátiny

Miloš Podhorský stál u zrodu Dukly jako jeden z prvních hráčů. "Bylo nás osm. Tehdy nás rozprášili (byly zrušeny Ústřední dům armády, Křídla vlasti a Tankista, tedy oddíly, které do té doby provozovaly armádní sport - pozn. aut.). My měli jít na vojnu normálně k bojovému útvaru. Už jsme měli vyfasovaný tank," vrací se ve vzpomínkách do poloviny padesátých let.

Tehdejší generalita jela ale naštěstí do Sovětského svazu na zkušenou a tam zjistila, že nejlepším řešením bude znovu založit armádní celky. "V armádách jsou největší peníze a socialistický sport musí být dotovaný z armády. To jim řekli. Šli s tím tedy na tehdejší ČSTV, ale tam jim řekli, že soutěže už jsou rozdělené a že můžeme dostat akorát druhou ligu za Duklu Karlovy Vary," tak vzpomíná na vznik Dukly.

Cesta do Jihlavy ale byla pořádně trnitá a vedla několika oklikami. Aby mohli hrát, museli si hráči sehnat trenéra. Toho našli v osobě Ladislava Kobery, spolu s podplukovníkem Soukupem se stali první trenérskou dvojicí rodící se Dukly. To bylo ještě v Olomouci.

"Jmenovali jsme se Dukla Olomouc, trénovali jsme na Kladně, spali jsme na Strahově, soutěž jsme hráli v Jihlavě," popisuje Miloš Podhorský padesátá léta, kdy Dukla hrála ještě druhou ligu.

"Když se vypisovaly povolávací rozkazy, vzpomínali jsme, kdo by s námi mohl hrát. Míla Kolář si vzpomněl na nějakého Dolanu. Tak přišel Dolana. On neuměl bruslit pozadu, ale po dvou letech v Dukle už hrál v národním mančaftu," usmívá se při vzpomínce na příchod pardubické legendy a zakladatele hokejové dynastie Dolanů.

Získali dalších osm hráčů... Postupně přišli Kepák, Bárta a další. Vznikl tak nový hokejový tým. V Olomouci ale hrát nemohl. Místní Moravia svého soka v hanácké metropoli nechtěla. Dukla Olomouc se tedy přestěhovala na Vysočinu a do svého názvu přijala i jméno současné krajské metropole.

PODHORSKÝ V AKCI. Zleva brněnský Černý, Neveselý, Metelka a zasahující Podhorský. Foto: Archiv Dukly Jihlava

Na jihlavské publikum na tehdy ještě otevřeném Horáckém zimním stadionu nedá Miloš Podhorský dopustit: "Obecenstvo bylo fantastické. Lidi s námi žili. Jezdili za námi všude." Vyhlášenou fanynkou té doby byla "bábinka" Kučerová z jihlavské místní části Pávov. Traduje se, že nechyběla na žádném domácím zápase a když náhodou nebyla před zápasem na svém místě v hledišti, hráči odmítali vyjet na led a čekali, až dorazí.

Nacucané betony a první obličejové masky

První sezony v Dukle chytal Miloš Podhorský domácí zápasy pod otevřeným nebem. Střechu tehdy Horácký zimní stadion neměl. "Chytalo se mi stejně jako v hale, akorát jsem se míň potil, byla zima," popisuje rozdíl mezi venkovním a "vnitřním" chytáním. Jednu podstatnou nevýhodu ale otevřený stadion přeci jenom měl. Kromě nečekaných sněhových vánic a třeskutých mrazů čekala na gólmany doslova pohroma, když se oteplilo a led byl mokrý. "My jsme měli strašnou výstroj. Ta byla vycpaná takovou látkou, jak se tím dneska ve fabrikách utírají stroje a když bylo teplé počasí, byl i špatný led, hodně mokrý, to byly betony během chvíle tak nacucané vodou, že jsem je nemohl skoro unést," připomíná.

Právě výstroj si musel první jihlavský gólman sám upravovat. Specializované firmy tehdy ještě nebyly. "Když jsem si dal betony k čalouníkovi, tak je udělal hodně tvrdé. Musel jsme si je rozpárat, vyndat vycpávky a přešívat. Nikde jinde to nešlo. Jeden čas jsme měli i gumové betony někde z Prostějova, jenže, to když jsi dostal ránu, tak se to odrazilo zpátky až do soupeřovy třetiny," poukazuje na tehdejší "novinku" Miloš Podhorský.

Svojše, Podhorský, Masopust. Foto> Archiv Dukly Jihlava

Sám proslul jako výrobce obličejových masek. Do té doby chytali gólmani bez masky nebo helmy. Také na mnohých z nich to zanechalo pořádné šrámy. "Když jsem ještě chytal za Spartu, se Zábrodským, tak v té době někdo vymyslel chránič z plexiskla. A Ujčík, co hrál s námi a měl pořádnou ránu, tak to ustřelil, to se úplně rozprsklo." Od té doby nebylo zase nic. Nějaké pokusy sice proběhly, ale bez odezvy. Až po zranění hodonínského gólmana Sůry, kterému gottwaldovský útočník Matějů prorazil lebku, přišel zlom. Tehdy první laminátové masky začal vyrábět kanadský gólman Seth Martin. "Sůra si od něj přes tlumočníka sehnal návod a celý postup výroby. On mu vysvětlil, jak se maska dělá a co se tam dává. Proplétala se tam trojka ocelový drát, udělal se takový košíček. A to se zalaminovalo. Sůra si to nechal patentovat a mě povolil, abych to vyráběl. Tak jsem to dělal pro kluky, kteří chytali tady, dělal jsem masky i do Rakouska, do Švýcarska, dokonce i sovětskému gólmanovi Konovalenkovi," vyjmenovává své zákazníky.

Postup výroby masky nebyl vůbec jednoduchý, sestával z několik operací. Nejdříve se musela odlít "posmrtná maska" hráče, ta se poté vylila sádrou a po vytuhnutí se podle této busty vyráběla laminátová maska, která perfektně přilnula na obličej. Maska pak dokázala svého nositele ochránit od vážných poranění. Při přímém zásahu pukem byl gólman alespoň částečně chráněn. "Rána nezlomila kost, ale praskla vám třeba kůže. To se pak normálně zašívalo," popisuje Podhorský a vrací se k odlévání "posmrtné masky". Důležitá byla správně zvolená směs. "Měl jsem na to velký hrnec. Když jsem to udělal jenom ze svíček, tak rychle tuhla, něž jsem ji naplácal na obličej. Tak jsem přidával parafín a další přísady. Pak už jenom stačilo připlácnout směs na obličej, udělat díry do nosu a čekat až ztuhne. Maska byla dokonalá, byly vidět vousy, obočí, prostě vše," líčí Podhorský.

Maska pak byla dokonale přesná. Na přesnost ale jednou, jak se lidově říká, dojel. "V létě jsem hrál fotbal a zlomili mi nos. Potom jsem šel na trénink, dal jsem si masku a ona nepasovala, tak jsem si musel jít rychle udělat novou," vzpomíná na úsměvnou kapitolu své bohaté kariéry v Dukle, kterou ukončil po jedenácti letech po zisku historicky prvního titulu. Poté odešel do Třince.

Od házené k hokeji

Nechybělo mnoho a Miloš Podhorský se mohl věnovat na vrcholové úrovni úplně jinému sportu. Hokej totiž nebyl na prvním místě. "Hrával jsem házenou. To mě dokonce ostaršili, v šestnácti letech jsem hrál ligu za Jawu Podolí. S házenou jsme začínal v deseti letech. Hokejová Sparta ale dělala nábor, tak jsem zkusil i Spartu," říká ke své dvojakosti, kdy hrál házenou a hokej dohromady.

Na své první hokejové krůčky nemá dobré vzpomínky. Nerad vzpomíná na vstávání brzy ráno a cestování přes kus Prahy. "Hrozné byly ranní tréninky. Ty jsme mívali od pěti, od půl šesté, ještě před školou. Já bydlel v Podolí a zimák byl na Štvanici, to se jelo tak třičtvrtě hodiny tramvají. Takže jsem musel vyrážet už ve čtyři hodiny."

Ani post v bráně nebyl prvním, který v nejrychlejší kolektivní hře světa vyzkoušel. Mezi tři tyče se vlastně postavil tak trochu náhodou. "Hrával jsem na beku. A měl jsem úspěchy," říká se šibalským úsměvem a vysvětluje: "Jednou jsem protihráči otevřel hlavu, podruhé jsem nějaké krasobruslařce zlomil nohu. Tak mě dali do brány, abych to kolem sebe nelikvidoval," popisuje svůj přesun do brankoviště a vrací se ke kurioznímu úrazu mladé krasobruslařky na Štvanici, který jí nechtěně způsobil. "Na Štvanici byla větší plocha, mantinely se nandávaly. My jsme vždycky hrávali předzápas před Spartou, pan Zábrodský se vždycky podíval, jestli je volný led a pustil nás hrát třikrát pět, deset minut. Ledaři byli tenkrát taky líní, takže mantinely nebyly do sebe zaklapnuté, aby držely pohromadě. Já do nich vlítnul a za nimi zrovna zkoušely něco krasobruslařky a jak na jednu z nich ten mantinel spadl a zlomil jí nohu. Tak mě radši dali do brány," pamatuje si detailně situaci z legendárního pražského zimáku, který už neexistuje.

Legendární trenéři a spoluhráči

Miloš Podhorský rád vzpomíná na své spoluhráče i trenéry. V roce 1955 si zahrál republikové finále s legendárním Vladimírem Zábrodským. "To mi bylo devatenáct let a pro měl byli on a Bóža Modrý idoly. Zábrodskému jsem říkal pane Vovko," prozrazuje Podhorský a dává k dobru jednu veselou historku "z natáčení". "Spoluhráči se o mě starali a vychovávali mě. Já byl po tréninku vždycky hrozně hladovej. Sežral bych úplně všechno. Šli jsme na večeři, ale já jsem si nesměl sednou dřív, než si sedl pan Zábrodský. S polívkou počkej, až budou jíst všichni, říkali. Učili mě, který příbor je na co. Když budeš jíst rybu, musíš s tímhle a tak dále. Já měl po té výchovné večeři stále hlad, tak jsem šel do bufetu na vlašák," sázel na jistotu tehdy ještě sparťanský gólman.

Z jihlavského působení v Dukle nedá dopustit na Jaroslava Pitnera, přísného, ale spravedlivého trenéra, který proslul tvrdým drilem. "Pitner nás strašně honil. Všichni vrchní v hospodách byli jeho udavači," pomrkává při vzpomínce na léta strávená pod trenérskou legendou. "Měli jsme třeba tři dny volno, tak jsme se šli někam napít. Jeli jsme třeba na Čeřínek, ale trenér hned druhý den věděl, kdo měl kolik čeho vypito," kroutí hlavou.

Tvrdými tréninky na suchu byl Pitner proslulý. "Šli jsme dělat přípravu na letňák a on nám dal hned zkraje čtyřista metrů dělat žabáky. To jsi přišel domů a hotovo, den jsi nechodil. A on nám říkal: Bolí vás to? Tak to vám rostou svaly," uculuje se nad trenérovými slovy Miloš Podhorský.

Podobný "záhul" dostávali při bězích kolem hradu na Vranově. "Říkali jsme tomu Ikarské hry. To byla stráň, kterou jsme běhali pozadu s rukama na zemi. Chodili jsme po pěti a kdo byl poslední, šel ještě jednou. On si mezitím zapálil a když jsem úplně strhaní skončili, tak povídá: Kluci, je čas běžet domů. A běželi jsme. On s námi," popisuje praktiky legendárního kouče. "Běhávali jsme třeba na Heulose deset patnáctistovek po sobě," dodává. "Byli jsme ale dobrá parta, měli jsme se hodné rádi. Už proto, že nás bylo málo. V začátcích osm mazáků a osm bažantů. Šestnáct lidí na celou soutež," doplňuje.

Miloš Podhorský (narozen 31. května 1936) byl historicky prvním gólmanem Dukly Jihlava. Její svatyni chránil od jejího vzniku v roce 1956 až do zisku prvního mistrovského titulu v sezoně 1966/1967. Sám si upravoval výstroj, jako jeden z prvních gólmanů si sám vyráběl obličejové masky. O dnešních špičkových maskách a výstroji si mohl tehdy nechat jenom zdát...

V Dukle strávil jedenáct sezon, poté odešel do Třince.

Po skončení aktivní kariéry pracoval v dělnických profesích, třeba jako bagrista. V posledních letech se věnuje masírování.

Žije v Jihlavě a dění v hokejové Dukle stále sleduje, pravidelně chodí na její domácí zápasy.

V roce 2012 mu byla udělena Cena města Jihlavy.

Sdílejte článek