Rozpis ledu
Živé vysílání
Paralelně s klubovou prací působíte také jako videotrenér české ženské reprezentace. Jak se tato spolupráce zrodila?
Během letní přípravy v Pelhřimově mi přišla SMS z neznámého čísla s tím, že se se mnou dotyčný potřebuje spojit. Odpověděl jsem, že není problém kdykoliv. Následně mi přišla zpráva, že mi za 30 minut zavolá, a jako příloha dorazil olympijský program. Tou osobou byla Tereza Sadilová, manažerka národního týmu žen, které tímto nesmírně děkuji. Neváhal jsem ani vteřinu.
Co vám práce u reprezentace dává po profesní i lidské stránce?
Kromě nových přátel a zážitků samozřejmě také nespočet zkušeností a vhledů. Zároveň mi dává určitou formu sebejistoty – potvrzení, že má vize a pohled na hokej jsou správnou cestou. Stejně jako u dříve zmíněných stáží v Americe je to pro mě obrovský zdroj energie, kterou chci předávat dál.
V čem se liší práce s reprezentací od klubového prostředí?
Každý den na reprezentačním srazu je boj s časem a s nepřehlcením informacemi. V rámci WEHT máme na sebe přibližně šest dní, během kterých cestujeme a hrajeme tři zápasy. Tréninků není mnoho, a tak se spoléháte hlavně na video. To ale můžete využívat jen do určité míry – chcete, aby informace měly kvalitu, ne jen kvantitu.
Jaké dojmy jste si odnesl z letního kempu a turnajů WEHT?
Chvíli mi trvalo zvyknout si na tu intenzitu, o které jsem mluvil v předchozí odpovědi. Když jste ale v reprezentaci, chcete být každý den o kousek lepší a odvádět svých 110 %. Tento přístup cítím od všech, se kterými se tam potkávám. Je to každý den prostě WOW.
Když se mluví o olympiádě, cítíte spíš radost, nebo velkou zodpovědnost?
Při myšlence na olympiádu cítím až neuvěřitelnou lehkost. Všichni z realizačního týmu děláme maximum. Věřím v to, co děláme, a proto je olympiáda tou nejkrásnější zkouškou našich schopností a víry v proces, který jsme si pro tuto reprezentační sezonu nastavili.
Jak náročná je dlouhodobá příprava na tak velkou akci z pohledu realizačního týmu?
Opět se vrátím k nastavenému procesu. Turnaje nás vystavily situacím, na které se jednoduše nedá stoprocentně připravit. V těchto momentech je pro mě nejdůležitější konzistence – držet se toho, co máme nastavené, a neutíkat hned ke krizovým řešením a kompletním změnám všeho.
Dokážete si už teď představit atmosféru olympijského turnaje?
Obecně je ženský hokej zatím méně divácky atraktivní než ten mužský. Je to ale relativně mladá disciplína a její růst je neuvěřitelný. Věřím ženskému hokeji a věřím, že i když třeba nebude vyprodáno, půjde o vrcholný turnaj, jakým olympiáda bezpochyby je.
Jak vypadá Vaše práce v běžném týdnu, kdy se hrají ligové zápasy?
Zápasovému dni předchází spousta rozmanitých procesů – rozbory minulých utkání ve všech kategoriích. Následují specifické požadavky trenérů, kteří chtějí předat něco ze své vize, a příprava na soupeře, kde se zaměřujeme na klíčové prvky jejich hry.
Jak se vám daří skloubit náročnou práci v klubu a u reprezentace s osobním životem?
„Uf, to se mi přitížilo.“ Domov mám v Litomyšli, odkud – vlastní volbou – denně dojíždím a po tréninkovém procesu se zase vracím zpět. Přidejte k tomu kombinované studium na Masarykově univerzitě v Brně, cestování po Evropě s reprezentací a dostanete méně hodin s rodinou, než byste si přál, plus kapku stresu z nestíhání. A přesto… je to skvělé. Ze srdce miluji to, co dělám.
Co vám pomáhá „vypnout“, když je hokeje na chvíli až příliš?
Mám to privilegium, že necestuji s týmy na zápasy. I když zápasy sleduji neustále online, mohu to dělat z domova. Ten mi vytváří moje přítelkyně Anna, se kterou milujeme dobré jídlo, cestování, přírodu a jiné sporty.
Je něco, co by o vás fanoušci Dukly možná vůbec nečekali?
Je mi teprve 23 let a trénuji od svých patnácti. Můj věk má pro mě často negativní konotaci – zvlášť když ho řeknete trenérům, kteří jsou dvakrát tak staří. Člověk tím chtě nechtě ztrácí určitou validitu a jméno se nebuduje snadno. O to víc se snažím, aby za mě mluvily činy, neustálé nasávání informací a přizpůsobivost.
Co vás osobně nejvíc motivuje posouvat klub a mladé hráče dál?
Možnost být součástí příběhu někoho, kdo má sen a nachází se ve fázi, kdy mu můžete ukázat cestu. Vidět jeho radost, sledovat jeho růst, pomoci mu, když se zrovna necítí dobře, a předávat mu energii a lásku k procesu… to se vrací dvojnásob.
Sdílejte článek
