Hokejová legenda Jan Hrbatý nejstarší slaví 73!

Říkalo se mu Rychlík Vysočiny. Výborný bruslař začínal s hokejem, stejně jako valná většina tehdejších talentů, ve vsi na rybníku. „Pocházím z vesničky Stražisko u Prostějova. Vyrůstal jsem skutečně na rybníce. Tašku ze školy jsem hodil domů a už jsem byl na ledě," vzpomínal před třemi lety, kdy slavil sedmdesátku, na své hokejové začátky.

K "velkému" hokeji přičichl v nedalekém Prostějově. I když místo na ledě mohl skončit i na zeleném trávníku. Fotbal byl totiž jeho další velkou láskou. „Měli jsme hospodářstí, musel jsem sbírat brambory, odebírat obilí o žních a podobně. Já vždycky radši utekl hrát fotbal. Táta mě pak sháněl, takže jsem většinou ještě doma dostal za to, že jsem šel hrát a nepomáhal jsem na poli," usmívá se při vzpomínkách na své dětství.

Hokej nakonec zvítězil nad fotbalem a Jan Hrbatý hrál za Prostějov za dorost a juniory, později i druhou ligu - a k tomu chodil do práce. „Vstával jsem ve čtyři, v půl páté mi jel vlak. Když jsem hrál za juniorku, neměl jsem třeba po zápase ani zajištěný nocleh, tak jsem spal na lavičce na nádraží. Začátek jsem tedy neměl lehký. Ale možná mi to pomohlo, že jsme byl víc zarputilý a chtěl něco dokázat," doplňuje nejstarší člen hokejové dynastie Hrbatých.

V roce 1961 přišel povolávací rozkaz. „Ani jsem nevěděl, že jdu do Dukly Jihlava. Dostal jsem povolávací rozkaz, bylo tam napsáno Vojenský útvar 3276 Jihlava. Až když jsem přijel sem, dozvěděl jsme se, že rukuju do Dukly Jihlava. To jsme byl moc rád," přiznává hokejová legenda a připomíná, že si jej do vojenského klubu vybral trenér Jaroslav Pitner. Jeho působení v Dukle ale musel tvrdě obhajovat. Hrbatého nejstarší bratr byl totiž knězem a v padesátých letech byl komunistickým režimem vězněn. Pitner si ale jeho angažmá v klubu vybojoval prý až na ministerstvu národní obrany.

V Jihlavě se usadil natrvalo. „Jsem rád, že jsem od roku 1961 až do důchodu mohl Dukle pomáhat," ohlíží se za léty strávenými na ledě jako hráč i na střídačce jako trenér.

Hokejová legenda byla u sedmi ligových titulů Dukly a pamatuje ještě nezastřešený Horácký zimní stadion. Dlouhá léta hrál s rovnou hokejkou. Čepel hole neměla žádné zahnutí, mohl s ní hrát tedy jak pravák, tak i levák. „Byli jsme tři, kteří hráli s rovnou hokejkou - Vítězkou. Ty se vyráběly tady kousek ve Svratce na Žďársku, na svoji dobu byly tyto rovné hokejky dobré. Když jsem hrál na pravém křídle přes ruku, tak puk tolik neutíkal z hole. Mně to vyhovovalo. Když jsem dělal třeba blafák do bekhendu, tak se dal puk lépe zvedat," poodhaluje jednu ze svých fint.

Od příchodu na Vysočinu nezměnil ani jednou dres, navždy zůstal věrný Dukle Jihlava. I když po absolvování dvouleté povinné vojenské služby ho lákala brněnská Kometa - neúspěšně. Hrabatého srdce bilo a bije pro Duklu. „Fandím Dukle Jihlava a budu fandit, dokud tady budu," povídá rázně muž, označovaný za Rychlíka Vysočiny. „Tu přezdívku mi dal jeden brněnský reportér," prozrazuje tajemství svého přízviska.

TERNÉR A HRÁČ. Jan Hrbatý nejstarší (vpravo) uděluje pokyny hráči Janu Hrbatému mladšímu. Foto: Archiv HC Dukla Jihlava

Nikdy nevynikal mohutnou postavou, přesto dokázal své protivníky řádně prohánět. Hráči soupeře byli peskováni za to, že rychlonohého útočníka nedokázali uhlídat. I na toto téma vytáhl Jan Hrbatý z rukávu historku. „Když jsme hrávali se Slovanem Bratislava, nadával kvůli mě trenér Ján Starší hráčům. Našlápl jsem po pravé straně, udělal jsem rychlou zvratnou kličku, uvolnil jsem se, bek, který po mě šel, s tím nepočítal, tak odjel jinam a já už jsem jel sám na bránu. Jáno Starší na své hráče řval: Vy ko...i, vždyť ho znáte, on to dělá pořád! A vy mu to sežerete, tuhle kličku! Tak je seřval," usmívá se.

Většinu mladých hráčů - vojáků si vybíral trenér Jaroslav Pitner ve druhé lize. A na talenty měl čich. Jedním z těch, které vytáhl do elitní soutěže byl právě Jan Hrbatý, ale i další. Hned první sezonu, kdy Hrbatý působil v Jihlavě, skončila Dukla na třetím místě - poprvé na pomyslných stupních vítězů. Poté následovalo čtvrté, znovu třetí, čtvrté a druhé místo. První titul vybojovali jihlavští hráči v sezoně 1966/1967. „Když jsme se vrátili z Vítkovic, bylo plné náměstí lidí. Nesli nás až na zimní stadion, kde oslavy pokračovaly. Po vítěztsví nám dali v pivovaru soudek na led na oslavu. To bylo fantastické. To už, myslím, nikdy nebude. Jak nás nesli na ramenou z náměstí až sem...," popisoval před třemi lety v útrobách Horáckého zimního stadionu oslavy prvního z mistrovských titulů. Během následujích let přidal do své sbírky ještě šest zlatých medailí. Na zimní olympiádě v Grenoblu získal s československou reprezentací stříbro, má i dva bronzy z mistrovství světa (1969, 1970).

Duklu sleduje Jan Hrbatý stále, i v třiasedmdesáti. Pravidelně navštěvuje domácí zápasy A-týmu, často zajde za hráči do kabiny.

Sdílejte článek