Rozpis ledu
Živé vysílání
Co je důvodem vaší návštěvy v Česku?
Stavil jsem se za klukama v kabině (smích). Ale vážně, byl jsem na vyšetření se zády. Od začátku sezony jsem zraněný, tak musím podstopuit různá vyšetření, aby se zjistilo, co s tím mám a jak to léčit, abych byl co nejdříve v pořádku.
Takže se svěříte do péče českých odborníků?
Byl jsem u pana Koláře v Praze, kam mě poslal klub. Uvidíme, co bude dál.
Do mistrovského zápasu v KHL jste tedy ještě nenaskočil?
Zatím ne. První zápasy jsem čekal na šanci a pak se mi stalo to zranění, takže ani netrénuji. Nemohl jsem ani chodit, jak to bolelo. Dva týdny jsem si poležel v nemocnici, kde mě dávali dokupy. Pořád se ale neví, co se mnou je, proto mě poslali sem do Česka za panem Kolářem.
Pojďme k vašemu angažmá v běloruském Minsku. Jaké tam máte podmínky?
Je to jeden z nejmodernějších areálů v KHL. Na zápasy chodí patnáct tisíc lidí, je skvělá atmosféra. Podmínky od výstroje přes zařízení kabiny jsou na hodně vysoké úrovni. Servis na co si vzpomenete. Všechno tam je. Hráči řeší jenom hokej a nic dalšího okolo je nemusí zajímat.
Absolvoval jste předsezonní letní přípravu s Duklou, potom jste odletěl do Běloruska. Stihl jste tam ještě suchou přípravu, nebo jste vjel přímo na led?
Trénovali jsme klasicky jako tady - dvakrát na suchu, dvakrát na ledě. Odehráli jsme přípravný turnaj ve Švýcarsku, v Rize a turnaj v Doněcku. Poté už příprava gradovala k začátku sezony. Bylo méně tréninků, spíš jsme se zaměřovali na dynamiku, přesilovky a podobné situace. Dost jsme běhali, bylo i více posilovny.
Začátek nového ročníku KHL poznamenala letecká tragérie týmu Jaroslavle, který letěl právě na utkání k vám do Minsku. Namísto vaší premiéry v KHL jste byl aktérem smutečního aktu ve vaší aréně...
Pro všechny to byl ohromný šok. Měli přiletět den dopředu. My jsme se tu zprávu dozvěděli při tréninku z médií. Byly jsme z toho šokovaní. Neměli jsme vůbec chuť trénovat, nikdo neměl myšlenky na hokej. Vedení klubu se rozhodlo pro uspořádání smutečního ceremoniálu. To bylo jediné, co jsme mohli v tu chvíli pro uctění jejich památky udělat. Pak jsme se z toho ale museli hodně rychle dostat, protože život jde dál. Nikdo se už dál nebude ptát: Byla tragédie - nebyla tragédie, prohrálo se kvůli tomu... Musíme vyhrávat, makat naplno. Kluci to zvládli dobře, teď se jim daří. Jsem za to rád.
Jak si vůbec vede Minsk v letošní sezoně KHL?
Jsme první v naší divizi (Tarasovova divize - pozn. aut.) a jsme první nebo druzí v západní konferenci. Je to za poslední čtyři roky nejlepší výsledek Minsku po třinácti odehraných kolech. Jsem rád, že se klukům daří. Chci se co nejdříve uzdravit, abych jim mohl pomoci a byl k dispozici trenérům.
V Misku, stejně jako v Jihlavě nosíte na zádech jedenaosmdesátku. To číslo jste si přál?
Ne, ani se mě neptali a hned mi ho dali. Asi věděli, že mám toto číslo v Dukle (směje se).
Jak v Minsku bydlíte?
Zatím jsem bydlel u sestřenice. Chtěl jsem si pronajmout byt, jenže se mi stalo to zranění se zády. Jak jsem říkal, dva týdny jsem proležel v nemocnici a neměl jsem šanci zařizovat věci kolem bytu. Teď, až budu vědět co a jak, kdy budu znovu v pořádku, budu shánět byt a budu v něm sám, abych měl trochu víc soukromí, když za mnou třeba přijede přítelkyně.
Jste v kontaktu se svými bývalými spoluhráči z Dukly?
Jasně, hodně si píšeme na facebooku. Třeba s Ríťou nebo s dalšími kluky z kabiny - s Polcim, Bezďou, Pomym... Jsme často v kontaktu. Zajímá mě, jak se klukům daří na ledě, jak hrají, jak se jim daří v osobním životě. Sleduju i výsledky Dukly. Je taky zajímá, jak se mi vede v Minsku. Jsou to hodní kluci (směje se).
V Minsku působí bývalý trenér gólmanů Dukly Petr Jaroš. Jak spolu vycházíte?
Potkáváme se každý den. On mi pomáhá se spoustou věcí. Radil a pomáhal mi i při kempu. Je tam už druhou sezonu, takže ví co a jak funguje. Jsem rád, že mi v začátcích pomohl, že jsem tam nebyl sám. I trenér Marek Sýkora mi pomohl.
Sdílejte článek
