Rychlík Vysočiny Jan Hrbatý slaví sedmdesátiny!

O své vzpomínky na bohatou kariéru se jubilující Jan Hrbatý podělil při posezení s novináři ve čtvrtek dopoledne. Foto: Zdeněk Drla

V roce 1961 přišel povolávací rozkaz. "Když jsem šel na vojnu, tak jsem ani nevěděl, že jdu do Dukly Jihlava. Dostal jsem povolávací rozkaz, bylo tam napsáno Vojenský útvar 3276 Jihlava. Nikdo mi neřekl, že jdu do Dukly. Až když jsem přijel sem, jsem se dozvěděl, že rukuji do Dukly Jihlava. To jsme byl moc rád," přiznává hokejová legenda a připomíná, že si jej do vojenského klubu vybral trenér Jaroslav Pitner. Jeho působení v Dukle ale musel tvrdě obhajovat. Hrbatého nejstarší bratr byl totiž knězem a v padesátých letech byl komunistickým režimem vězněn. Pitner si ale jeho angažmá v klubu vybojoval prý až na ministerstvu národní obrany. "Jsem rád, že jsem od roku 1961 až do důchodu mohl Dukle Jihlava pomáhat," ohlíží se za léty strávenými na ledě jako hráč i na střídačce jako trenér.

Hokejová legenda byla u sedmi ligových titulů Dukly a pamatuje ještě nezastřešený Horácký zimní stadion. "Počasí mělo na hru velký vliv," přiznává a přidává hned jednu z historek ze zápasu pod širým nebem. "Dostali jsme hodně kuriozní gól. Chumelilo, v bráně chytal Míla Podhorský. Puk nebyl ve sněhu vůbec vidět. Míla se otočil a puk už byl v bráně. Bylo to jako když jede krtek pod tím sněhem," popisuje ránu soupeře Jan Hrbatý, který dlouhá léta hrál s rovnou hokejkou. Čepel hole neměla žádné zahnutí, mohl s ní hrát tedy jak pravák, tak i levák. "Byli jsme tři, kteří hráli s rovnou hokejkou - Vítězkou. Ty se vyráběly tady kousek ve Svratce na Žďársku, na svoji dobu byly tyto rovné hokejky dobré. Když jsem hrál na pravém křídle přes ruku, tak puk tolik neutíkal z hole. Mně to vyhovovalo. Když jsem dělal třeba blafák do bekhendu, tak se dal puk lépe zvedat," poodhaluje jednu ze svých fint.

Ve své bohaté hokejové kariéře nezměnil ani jednou dres. Vždy zůstal věrný Dukle Jihlava. I když po absolvování dvouleté povinné vojenské služby ho lákala brněnská Kometa - neúspěšně. Hrabatého srdce bilo a bije pro Duklu. "Trenér Bouzek mě přemlouval, abych šel hrát do Brna. My jsme tady měli sraz - směrem k Pančavě - on na mě čekal na mezi. Šlo o to, aby to nebylo v Jihlavě, aby nikdo neviděl, že se mnou jako Komeťák vyjednává. Řekl jsme mu, že nikam nejdu. I Jarda Pitner mi to říkal: Nechoď nikam, buď tady, je tady dobré zázemí. Tak jsme dal na slova Jardy Pitnera, kterého jsme měl strašně rád. A udělal jsem dobře, protože jsem tady byl od jedenašedesátého roku až skoro do důchodu. Fandím Dukle Jihlava a budu fandit, dokud tady budu," povídá rázně muž, označovaný za Rychlíka Vysočiny. "Tu přezdívku mi dal jeden brněnský reportér," prozrazuje tajemství svého přízviska.

Nikdy nevynikal mohutnou postavou, přesto dokázal své protivníky řádně prohánět. Hráči soupeře byli peskováni za to, že rychlonohého útočníka nedokázali uhlídat. I na toto téma má Jan Hrbatý historku. "Když jsme hrávali se Slovanem Bratislava, nadával kvůli mě trenér Ján Starší hráčům. Našlápl jsem po pravé straně, udělal jsem rychlou zvratnou kličku, uvolnil jsem se, bek, který po mě šel, s tím nepočítal, tak odjel jinam a já už jsem jel sám na bránu. Jáno Starší na ně řval: Vy ko...i, vždyť ho znáte, on to dělá pořád! A vy mu to sežerete, tuhle kličku! Tak je seřval," usmívá se.

Většinu mladých hráčů - vojáků si vybíral trenér Jaroslav Pitner ve druhé lize. Na talenty měl čich. Jedním z těch, které vytáhl do elitní soutěže byl právě Jan Hrbatý, ale i další. Hned první sezonu, kdy Hrbatý působil v Jihlavě, skončila Dukla na třetím místě - poprvé na pomyslných stupních vítězů. Poté následovalo čtvrté, znovu třetí, čtvrté a druhé místo. První titul vybojovali jihlavští hráči v sezoně 1966/1967. "Když jsme se vrátili z Vítkovic, bylo plné náměstí lidí. Nesli nás až na zimní stadion, kde oslavy pokračovaly. Po vítěztsví nám dali v pivovaru soudek na led na oslavu. To bylo fantastické. To už, myslím, nikdy nebude. Jak nás nesli na ramenou z náměstí až sem...," popisuje oslavy prvního z mistrovských titulů. Během následujích let přidal do své sbírky ještě šest zlatých medailí.

Šikovný útočník se jeden čas potkával v jedné formaci s legendárními bratry Holíkovými. "Když jsem tady po vojně zůstával, tak Pitner říkal: Uděláme "H" útok (Jaroslav Holík, Jiří Holík, Jan Hrbatý - pozn. aut.). Tak nás postavil vedle sebe. My jsme byli všichni dobří hokejisti. Jenže všichni jsme byli techničtí hráči a chyběla nám koncovka. Třeba jsme soupeře motali ve třetině, hráli jsme výborně, ale efekt to nemělo. Tak Jarda Pitner, starý lišák, řekl: Honzo, půjdeš do druhé lajny, místo tebe tam dáme Honzu Klapáče. No a to byl parádní, protože Honza Klapáč byl koncový hráč. Jarda a Jirka Holíkovi mu nahrávali a on to uměl proměnit," poodhaluje Jan Hrbatý, jak vlastně přišla na svět jedna z nejlepších útočných formací Dukly i československé historie.

Během devatenácti sezon, které strávil v Dukle Jihlava, nebyl Jan Hrbatý tím, kdo by často zahříval trestnou lavici. "Rozhodčí mě moc nevylučovali. Byl jsem slušný hráč, takže neměli důvod," pomrkává. Sám si ani nevzpomíná, že by se kdy na ledě popral. "Já jsem s nikým moc do kontaktu nepřišel. Všem jsem ujel," směje se. Rád vzpomíná i na plné ochozy Horáckého zimního stadionu a atmosféru při zápasech, kdy dukla kolila jednoho soupeře za druhým. "My jsme hráli tak dobře, že fanoušci chodili na hokej rádi. Stávalo se, že z party kamarádů jeden musel utéct z práce dřív, aby ostatním držel místo na zímáku. Vždycky nás fantasticky povzbuzovali a my jsme jim to opláceli dobrým výkonem. Měli radost z toho, jak se nám daří a přáli nám úspěchy. Téměř na každý zápas bylo vyprodáno a lidi byli úžasní. Byli jsme jim za to vděční, že na nás chodili," skládá hold příznivcům jihlavského týmu.

Za úspěchy armádního klubu byla podle Jana Hrbatého systematická příprava a spousta tvrdých tréninků. "V té době jsme v Dukle trénovali daleko víc než v civilních oddílech. Hodně nám dala letní příprava, soustředění. Běhali jsme strmé kopce, hrady a zámky kolem Znojma, kde nás honil pan Pitner. V zimní přestávce jsme zase jeli na Luční boudu. Tam nám z Liberce udělali skútrem běžecké stopy. Pitner se Standou Neveselým stáli a sledovali, jak jezdíme okruhy. Makali jsme jak psi. Tím jsme okysličili krev a to mělo vliv na náš výkon. Trénovalo se tady víc," konstatuje. Na dlouhé "štreky žabáků" jak o nich v dokumentu 13 životů Dukly mluví první gólman Dukly Miloš Podhorský, si ale nevzpomíná. "Já jsem čtyři sta metrů žabáky nedělal. To bylo možná v tom roce 1956, když sem Pitner přišel (směje se). V šedesátých letech to bylo o něco míň. Hodně se jezdilo na kole. A bývalo to parádní. Nebyl ale takový provoz jako teď. Nebylo tolik aut, silnice byly volnější. K tomu mám také jednu historku. Jako brankář zde byl Pavel Wohl. Jeli jsme Tour de Dukla, bylo špatné počasí, tak Pitner zkrátil trať, takže se nejelo těch plánovaných asi sto kilometrů, ale méně. Teď jel náklaďák naložený plně cihlami a na něm s kolem schovaný Pavel. Ležel nahoře na cihlách. Pitner se jen smál, zastavil náklaďák, vylezl si pro něj nahoru a oznámil mu, že už dávno projel cílem," směje se při vzpomínce na situaci, kdy mladý gólman chtěl ušetřit síly. A jak trenér tohoto hráče za "podfuk" potrestal? "Jarda to bral s humorem. Pak nám naložil o deset kilometrů víc," uculuje se Jan Hrbatý.

Po skončení aktivní hráčské kariéry se Jan Hrbatý začal věnovat trenérskému řemeslu, trénoval mládež, působil i u seniorského týmu. "Dělal jsem šéfa střediska vrcholového sportu mládeže, poté jsem přešel k áčku, kde jsem dělal asistenta Jardovi Holíkovi. Když potom musel skončit, dělal jsem i hlavního trenéra," popisuje své působení na lavičce prvního mužstva Dukly. Na svého trenérského kolegu Jaroslava Holíka a vzájemnou spolupráci rád vzpomíná. "Oba dva jsme byli rozdílené povahy. Já jsem byl klidnější, Jarda bouřlivák. Já vždycky Jardovi říkal: V klidu, neboj, to dopadne dobře. A on na to: Nech toho, jdi do pr.... Ale zase v dobrém slova smyslu. Ten to vždycky seřval na střídačce všechno, od prvního po posledního. Ale kluci ho brali, on to s nimi myslel vždycky dobře."

Většinu své trenérské kariéry ale strávil u mládežnických týmů. "Dvakrát jsme byli přeborníky republiky. Tehdy juniorskou ligu hrály fantastické týmy, bylo jich dvanáct, Litvínov, Trenčín a další," ohlíží se zpět a jedním dechem dodává. "Až sem přijede Slavomír Lener (šéftrenér Českého svazu ledního hokeje - pozn. aut.), tak mu musím něco říct ohledně mládeže. Teď se říká, jak se dělá dobře mládež ve Švédsku a jinde v zahraničí, ale my jsme to tehdy měli taky perfektně propracované. Ale všechno, co bylo dříve dobré, se zatratilo, zničilo. A teď vykládají, jak to jinde dělají dobře. Kdyby ten systém zůstal jaký byl, bylo by to o něčem jiném. Něco zrušit je jednoduché, ale znovuobnovit to je těžké," je kritický k situaci v mládežnickém hokeji, která nastala před lety. Současné vedení svazu se snaží mládežnický hokej znovu postavit na nohy.

Jan Hrbatý sleduje pravidelně i domácí zápasy A-týmu Dukly Jihlava. "Dukla není tak špatná, to by jsme jí křivdili. Některé zápasy nevyjdou. To je sport. Zpočátku se vyhrává, pak přijde zlom. Žádné mužstvo nemůže mít pořád stabilní formu. Pokles formy je vždycky. Od zápasu s Třebíčí šla Dukla dolů, ale už se to začíná znovu zvedat. Vynikající byl minulý týden zápas s Olomoucí. I přesto, že se prohrálo (5:6 po samostatných nájezdech - pozn. aut.), kluci parádně bruslili, hráli fantasticky. Včera (ve středu 18. ledna porazila Dukla Jihlava na svém ledě Beroun 5:2 - pozn. aut.) nebyla první třetina tak, jak jsme si představovali, ale pak to gradovalo a šlo to nahoru. Myslím, že teď už to bude dobré. Důležité je být do první čtyřky, aby jsme v play-off měli výhodu domácího prostředí pro první zápasy," uzavírá jubilant.

Jan Hrbatý nejstarší (vpravo) uděluje coby trenér pokyny pokračovateli hokejové dynastie Janu Hrbatému mladšímu. Foto: archiv HC Dukla Jihlava

<

Sdílejte článek